Je únorové ráno, kolem šesté hodiny, venkovní teplota již dosahuje 27 stupňů. Město Mombasa pomalu ožívá, někdy mám pocit, že vlastně vůbec neusíná. Lidé se pomalu začínají trousit do práce. Vycházím před dům ohraničený ostnatým drátem, nasedám do auta a nechávám si otevřít bránu. Hlídač domu má jako obvykle mdlý úsměv na tváři, z něhož nelze vyčíst jeho náladu. Vyjíždím na Malindi – Mombasa Road, silnici, která spojuje přímořské město se 100km vzdáleným městem Malindi, které taktéž leží na pobřeží východní Keni. Na této ulici bydlím, na hluk projíždějících náklaďáků a autobusů, které troubí i ve tři ráno, jsem si už zvykla.Zařazuji se do levého pruhu a pomalu si šinu směrem k centru Mombasy, ostrovního města s populací dosahující téměř milion obyvatel. Značná část obyvatelstva si nemůže dovolit obývat přímo ostrov Mombasa, bydlí v přilehlých částech na pevnině, okolo ostrova. Každodenně tak do města proudí davy obyvatel, někteří jedou sběrnou dodávkou matatu, velká část obyvatel chodí pěšky, protože si jízdné nemohou každé ráno dovolit. Do centrální Mombasy, se lze dostat třemi způsoby. Z vnitrozemí, tedy ze západu, sem vede uměle vytvořený násep zvaný Makupa, po kterém z města může vyjet i vlak, po slavné keňské – ugandské železnici, kterou postavili Britové na konci 19. století. Je to také silnice, která spojuje Mombasu s mezinárodním letištěm.
Ze severu se do města přijíždí po mostu Nyali, který byl dokončen v roce 1980 z finanční podpory japonské vlády. Po tomto mostě do města denně přijde desetitisíce lidí, kteří jsou zaměstnáni hlavně v přístavních docích. Přístav v Mombase se považuje za největší ve východní Africe. Cestou k Nyali míjím čtvrť Kongowea, zde existuje obří trh, kde se dá sehnat naprosto vše, někdy i kradené zboží, například utržená boční zrcátka z luxusnějších aut. Na Kongowea market se vyplatí zajít za nákupem zeleniny a ovoce. Místní obchodníci tady od brzkého rána smlouvají o ceny banánů a manioků, které pak rozváží do menších obchodů ve městě a širokém okolí. Doslova to zde bzučí hlasy lidí a pro řidiče je tento úsek cesty náročný, neboť se musí vyhýbat velkému množství lidí, cyklistů, ale také dvoukolákům naložených do výšky, že za nimi ani není vidět ten, kdo je tlačí. Muži, kteří jsou zaměstnáni jako živá tažná síla, jsou povětšinou z nejchudších vrstev obyvatelstva, pracují bosí a denně převezou sem a tam neuvěřitelné množství zboží.
Za mostem Nyali se proplétám centrem města. Už před sedmou hodinou ráno jsou zde neuvěřitelné zácpy. Nefungují semafory a tak každý jede tak, jak potřebuje, silnější a větší vůz má přednost. Potřebuji se dostat přes celé město na jižní pobřeží, kde mám v plánu nalodit se na trajekt. Trajekt spojuje město s jižním pobřežím přes zátoku Kilindini, kterou využívají nákladní lodě z celého světa. Městskou část Likoni, v okolí trasy trajektu, tvoří převážně slumy, kde lidé nemají přístup ani k pitné vodě, domácnosti jsou závislé na studnách, které jsou roztroušené v okolí.
Zátoku Kilindini, která je široká asi půl kilometru, obsluhuje několik převozních lodí. Loď převáží pěší cestující, ale i autobusy, motorky a auta. Pěší mají převoz zdarma, za vozy se platí. Směs cestujících je zajímavá. Zahalené černošky vyznávající islám, další oblečené v kanga, což jsou dva pruhy látky, které místní ženy používají jako oděv nejčastěji. Většinou si z jednoho kusu vytvoří sukni a druhý uvážou na hlavě, aby se chránily před sluncem. Ebenová barva jejich pleti v kombinaci s barevnými kanga vytváří fotogenické kontrasty.
Plošina trajektu spadne s řinčením na zem a v té chvíli se směrem k trajektu rozběhnou desítky lidí, uniformovaní hlídači nemají šanci nikoho zastavit. Taktéž netrpěliví řidiči začnou najíždět na trajekt a tak mi nezbývá nic jiného, než se zapojit do masy. Trajekt se celou dobu pomalu pohybuje, takže nalodění je vcelku náročný manévr, také se musím neustále někomu vyhýbat, aby neskončil pod koly automobilu. Před pár dny tu došlo k tragédii, čekajícímu kamionu selhaly brzdy a najel do nastupujících lidí. Kamion během pár hodin sjel do moře, kde spadl až na dno zátoky Kilindini, která má skoro 200metrů hloubku. Trajekt čeká, než zátokou projede čínská nákladní loď a poté se vydává na deset minut dlouhou plavbu na druhý břeh. Manévr vylodění je o něco rychlejší a loď opět nabírá nové pasažéry. Lodě bývají přetížené, kapacitu mají uvedenou pro 300osob, nicméně jsou i případy, kdy je na přívozu naráz i tisíc lidí. Každodenní cesta do práce je tím pádem poměrně nebezpečná, někdy mi cesta za prací trvá skoro tři hodiny. V Africe se ale nikam nespěchá, čas zde plyne prostě jinak.
