Letiště v Delhi. Bloudím po hale ve snaze najít imigračního úředníka, který mi povolí vstup do země. Vízum vydané indickou ambasádou v Praze hřeje v pasu. „Proč jsi sem přijela, kolik máš peněz, udej jméno hotelu. Nevíš jméno hotelu? Kde budeš bydlet? Čtvrť Paharganj? Ááá, ok, tak padej“
Vycházíme ven, a okamžitě mě to uhodí do nosu. Podivné zvláštní nasládlé teplo a směs vůní a neidentifikovatelných smradů. Kolem spousta taxikářů, a už to začíná, boj o zákazníka. Naštěstí spolu s kamarádkou chytáme jakéhosi pomateného bělocha, se kterým se pokoušíme dostat do centra. Je noc. Cesta vede potemnělým městem, na mnoha místech hoří pouze ohně. Dochází mi, proč jsem z letadla viděla pořád jen tmu. Skoro nikde není elektřina. Přijíždíme do centra, obchody i kolem jedenácté večer otevřené, osvětlené blikajícími zářivkami. Vaří se přímo na ulici. Málem vrazíme do krávy. Taxikář spouští litanii o problému s dopravou, tvrdí, že čtvrť, do které máme namířeno, je uzavřená. Unaveni uvěříme, a jen co kývneme na souhlas, hned zastavuje před kanceláří, která zprostředkovává cokoliv. Hned víme, na čem jsme, takže někde uprostřed Dillí, aniž víme kde, utíkáme pryč a procházíme zšeřelými ulicemi. Nevypadá to dobře. Všude, kde se dá, pospávají lidé, řidiči cyklorikšy leží schoulení na sedátkách svých jediných majetků. Trochu se bojím. Náhle vidíme osvětelný dům, hotel. Jdeme dovnitř po schodech, na kterých opět leží lidé, vlastně je překračujeme, abychom se dostaly do recepce osvětlené křišťálovým lustrem. „Máte pokoj?“ „Yes, sir!“ zní odpověď. Sice jsme dvě madam, ale jak později zjistíme, oslovení Sir je prostě obojetné. Vedou nás do pokoje. Poté co vstoupíme, ten co nás vede, rychle uklízí z postele deku a čísi papuče. „Your room is ready“. Nemáme sílu ani chuť odporovat, rozložíme svá vlastní povlečení, a padáme únavou.
Druhý den zjišťujeme, že nejsme daleko od Paharganj. Najímáme rikšu – malé motoautíčko, kterým zajedeme na Main Bazzar, ulici hlavně pro nemajetné cestovatele, kde hned v prvním guesthouse nacházíme pokoj za třetinovou cenu. V denním světle je to teprve docela šok. Čekala jsem to tak nějak, ale skutečnost vždycky překvapí. Prodírám se tu těmi uličkami s malými krámky, kde se často i ty prodávané věci na zemi vyrábějí ve špíně a prachu, mezitím rikši, potulní psi a krávy, bláto na zemi, krávy živící se všudypřítomnými odpadky. Člověk neustále uskakuje před cyklo i moto rikšami, na deseti metrech nás zastaví množství lidí nabízejících cokoliv, od věštění budoucnosti, po opravu bot a prodeje čehokoliv. Do toho všichni troubí, a troubí, a troubí. Když se člověk zaposlouchá, neuplynou mezi jednotlivým troubením ani tři sekundy. Kousek ode mě močí na ulici hlouček chlapů. Naprosto běžný výjev, veřejná toaleta je v podstatě zeď, pod kterou je žlábek. Člověk se musí držet za žaludek. Všichni kolem na mě působí chudým dojmem, otrhané děti, špinavé nohy, tesilové kalhoty a urousané košile, oblek většiny mužů. Ženy jsou přecejenom čistější, mají rozevlátá sárí a všechny jsou neuvěřitelně barevné. Během následujících týdnů a měsíců zjišťuji, že není Delhi jako Dillí, kolem jsou bohaté čtvrtě, moderně oblečení lidé, metro a výškové budovy s kancelářemi. Asi nejvíc v Dillí je vidět rozdíl mezi chudými a bohatými. Indie nás vítá s otevřenou náručí.
