Člověk může mít pocit, že v dnešní korona virem zamořené době je cestování do jakékoliv země, naprostým nesmyslem. Samozřejmě, když na nás ze všech stran útočí média, že svět se řítí do záhuby. Já jsem se zhruba před čtvrt rokem, kdy pandemie ztrácela u nás na síle, rozhodla vycestovat do mé oblíbené Afriky.
V té době se již mohlo bez testu na kovid do Tanzanie, což se mi hodilo, jelikož byla mým cílem. Na letišti ve Vídni jsem si připadala jako v nějakém sci-fi filmu, nikde ani noha, haly prázdné, hučela jen klimatizace. Na ranveji pár letadel. Postapokalyptický obrázek. V minulosti jsem létala dvacetkrát i vícekrát ročně, nyní jsem však u přepážky měla pocit úplného nováčka. Pustí mě? Nezkazí se to na poslední chvíli? Na přepážce mi vrátili pas a posadili mě do prázdného letadla. Ethiopian airlines v tu chvíli do Addis Abeby přepravovalo ani ne padesátku cestujících. V Etiopii na přestupní stanici jsem po měření teploty jako obvykle vyhledala salonek a strávila v něm v roušce dlouhých pět hodin, než mě opět prázdné letadlo posunulo na letiště pod Kilimanjarem. Tady jsem si konečně mohla sundat roušku a nadechnout se afrického vzduchu!
Konečně jsem zde! Opouštěla jsem Evropu uprostřed léta, ovšem zde je svěží vánek a trochu africká zima. Stromy se pomalu zelenají a na některých už jsou květy. Během následujících měsíců, hlavně teď v říjnu, začíná jaro, teplo a fialově kvetou jakarandy, zarděnice a africké tulipánové stromy. Během následujících týdnů a měsíců mě pomalu opouští strach, který se ve mně usadil doma v Evropě. Jako zázrakem se zde situace nijak nezhoršila. Poslední údaje, které tato africká země poskytla byly z dubna. Koronavirus prakticky vedení země odmítlo, stávající prezident, vzděláním chemik a matematik udělal testy na ovoci zvaným papája a také vzal vzorky kozí krve. Poté, co testy ukázaly, že jak papája, tak koza byly pozitivní na koronavirus, obrátil pozornost obyvatel jiným směrem. Začalo se zde hlásat, že koronavirus prostě v Tanzanii není. Začala jsem pátrat na všechny strany, mám přátele, kteří pracují v nemocnicích jako doktoři, sestry. Další mají kontakty výš, až k vládě. Ukázalo se, že v době, kdy se pandemie ve světě probouzela, ministerstvo zdravotnictví spočítalo zásoby dýchacích přístrojů a došli k číslu 76. S takovým vybavením opravdu není možné zachránit stát. Také nejsou ve státní kase peníze pro podnikatele ani pro seniory, v této zemi jen pár šťastlivců pobírá důchod a nově platí daně asi padesát procent podnikatelů. Nejjednodušším řešením se tedy ukázalo popírání stavu. Trochu autokratické vedení s tím má mnoholeté zkušenosti, takže po politické stránce žádná novinka. Navíc budou na konci října volby, takže není potřeba lidi děsit.
Zní to ale děsivě. O to více mě překvapilo, že během mého zatím tříměsíčního pobytu, jsem opravdu nezaznamenala nikde žádné extrémní nárusty nemocných, přeplněné nemocnice, či umírající na ulicích, jak by se u rozvojové země dalo předpokládat. Přátelé z nemocnic nezaznamenali nijak velké číslo nemocných ani na začátku pandemie. Jedna sestřička mi řekla, že mají nařízení dezinfikovat veškeré prostory nemocnice každé dvě hodiny. Kliniky určené turistům, nebo jiné, neziskovkami sponzorované nemocnice svítí čistotou a prázdnotou. Před každým druhým obchodem najdeme barel s vodou a mýdlo. Při vstupu do bank, supermarketů a hotelů se měří teplota a na ruce ostraha nastříká dezinfekci. Nedá mi to a stále se zaobírám otázkou, jak je možné, že tu neprobíhá evropský scénář? Může to být teplotou? Ano, jsme na rovníku, ale teploty pod Kilimanjarem dosahují maximálně 25 stupňů v tomto období. Že by za to mohl být vysoký obsah vitamínu D, který místní získají díky sluníčku? Nebo strava? Ovoce a zelenina vypadá velmi organicky, ale protože mám také spoustu přátel mezi farmáři, vím moc dobře, že některé vypěstované plodiny mohou obsahovat více čínských pesticidů než evropské, protože sem Čína dováží i taková hnojiva, která by přes EU neprošla. Anebo to bude mladou populací, v Tanzanii žije skoro 60 milionů lidí, z toho jsou dvě třetiny mladší než 25let a pouhých 6% obyvatel je starších 55 let. Dle dostupných informací z roku 2016 jsou na zhruba 100.000 obyvatel 4 lékaři. Pro srovnání v Evropě je to 308 a v nejrozvinutější africké zemi, kterou je Jihoafrická republika je to 90. A všichni víme, jak to vypadá tam.
Suma sumárum by se dalo říct, že to zatím opravdu vypadá, že Tanzanie je kovid free. Místní tomu věří a pak tomu začínají věřit i turisté, kteří sem přijedou na dovolenou. Turismus je v Tanzanii ohromně důležitým zdrojem příjmu. Velká část obyvatelstva je na přísunu turistů závislá, a tak jsou teď rádi za každého, kdo má odvahu přijet.
A já se dostávám k tomu, proč píšu tento článek. Nemyslím si, že by Tanzanie byla covid free. Každopádně si myslím, že pokud se dá někam nyní cestovat a mít alespoň trochu pocit bezpečí, tak je to právě tato destinace. Tanzanská vláda ulehčila návštěvníkům vstup do země tím, že se nemusí prokazovat testem na koronavirus. Pokud tedy přilétá turista se společnostmi jako je Qatar, která je nyní nejspolehlivějším dopravcem, nebo Ethiopan airlines či KLM. Emirates ani Turkish airlines sem zatím spolehlivě nelétají, a zrovna Emirates na svých palubách test vyžaduje. Každopádně bych ráda apelovala na všechny zodpovědné cestovatele, pokud si nejste jistí, že nejste přenašečem, udělejte si před cestou test. I díky Vám, nebudou místní, jako v minulosti, na turisty do budoucna pokřikovat : „Corona, go home“.
Většina společností, které zařizují safari se ke covidu postavily zodpovědně. Řidiči mají nachystané roušky, auta jsou pravidelně čištěná a dezinfekci na ruce najdete na jejich palubách také. Manažeři lodgí, což jsou hotely v národních parcích, jsou také zodpovědní, personál je vybaven rouškami a nikdo nikomu nepodává ruku, nýbrž loket. Pokud návštěvník touží roušku odložit, místní ho následují. V národních parcích je pak riziko nákazy nulové, lev opravdu koronavirus na turistu neplivne.
Když tedy půjdu hlouběji do tématu, proč letět v době světové pandemie do Tanzanie? Protože nikdy nebyla taková jako je dnes. Tanzanie a Keňa je proslavená hlavně neuvěřitelným safari, a díky tomu také obrovský každoroční příliv turistů z těchto destinací udělal jednu z nejdražších dovolených na světě. Ubytování v luxusních stanech, přepychové lodge, to vše se nyní nabízí o trochu levněji. Bohužel nezlevnilo státem ovládané vstupné do národních parků pro zahraničního turistu. Alespoň si místní mohou nyní dovolit jet do lodgí, kam by se jinak nedostali. Dlouhou dobu to také byli jediní turisté.
Před bránou rezervace Ngorongoro, kde běžně parkují desítky aut, jsme nyní jediní. Vjíždíme plni očekávání do kráteru Ngorongoro a za celé odpoledne potkáváme dvě auta. Naprosto nevídané. V minulých letech jsem zvyklá na desítky safari jeepů a minimálně pět aut u každého druhého lva. Adrenalinem se stává i vyhledávání zvířat, řidiči jsou běžně propojeni vysílačkou, takže se prakticky jezdí od skupinky ke skupince. Nyní však stopování získává úplně jiný rozměr. U každého zvířete, které si sami objevíme, jásáme jako malé děti. A dějí se věci. Leopard na nás kouká mezi větvemi stromů, čerstvě ulovená antilopa se houpe na větvi hned vedle něj. Leopard je nervózní, pod stromem totiž čeká smečka hladových hyen. Gepardí bratři, které si pamatuji z let minulých, když jako mláďata rádi skákali na střechu safari jeepu, aby měli lepší rozhled na stádo antilop, se nyní majestátně prochází kolem našeho auta a pózují v západu slunce. Vyrážíme na sever nekonečných plání národního parku Serengeti. Zde nás čeká to nejzajímavější divadlo a dramata. Tisíce pakoňů v doprovodu pár stovek zeber se snaží v tomto období o návrat z keňské Masai Mary do Serengeti. Žene je déšť ve vzduchu a vůně nových pastvin. Vidíme jich snad půl milionu, dusot kopyt je ohlušující. Musí překonat hraniční řeku Mara, kde číhají krokodýli. Opět, jsme zde skoro sami. Napočítala jsem 8 aut, v každém maximálně 5 turistů. Minulý srpen jsem toto divadlo sledovala z keňských břehů, kde na stádo čekalo přes sto vozidel. O pár týdnů později s kolegou fotografem jedeme do národního parku Ruaha. Tento největší tanzanský park, o rozloze podobné jako Kruger park v JAR, tedy něco jako stát Izrael, je prázdný úplně. Na bráně si prohlížím návštěvnickou knihu a ptám se rangerky, kolik nás tedy v parku je. Vy sami, je mi odpovědí. Během 4dnů, které v Ruaze strávíme, potkáme jedno auto.
A takto bych mohla pokračovat do nekonečna. Pokud tedy někdo přemýšlí o cestě na safari, je to jeho dlouholetým snem, ať neváhá a zváží fakt, že safari je nyní opravdu unikátní. Nejenom v Tanzanii. Keňa i Tanzanie, dnes už i Uganda, vítá návštěvníky otevřenými náručemi.
